Židovské ozbrojené jednotky na území Ukrajiny

Jaroslav Tynčenko: Pid zirkoju Davyda (Jevrejski formuvanňa v Ukrajini v 1917–1920 rokach)      
Jaroslav Tynčenko je autorem, který si už vybudoval mezi ukrajinskými vojenskými historiky výraznou pozici. V úvodu práce kriticky hodnotí pokračující snahy židovské či izraelské historiografie o „výběrový výklad“ vývoje vztahů, které k Židům zaujímaly mnohé národní komunity na území rozpadající se carské říše. Tynčenko se pokusil podat pohled ukrajinské strany na zvláště exponované období prvních tří porevolučních let.

Začíná výkladem o postavení Židů v carské armádě před rokem 1917 a hodnotí změny vyvolané únorovou revolucí, která nabídla Židům v armádě i vojenském školství podstatně lepší možnosti než předchozí režim. Překážky nebyly kladeny ani činnosti Svazu židovských vojáků, který se výrazněji než v Petrohradě prosadil v městech na území Ukrajiny, např. v Kyjevě a ještě více v Odese.

Jak v rámci uvedené organizace, tak v židovském tisku se v roce 1917 vedly diskuse o smysluplnosti vytváření židovských oddílů uvnitř ruské armády, která se tehdy rozpadala podle sociálního i národnostního principu. Pro vytvoření židovských oddílů, v zásadě sebeobranných, horovali sionisté, jejich smysluplnost naopak popírali početnější stoupenci levicových, zejména bolševických názorů. Právě na jejich stranu se přikláněla podstatná část židovské populace i v ukrajinské části ruské říše.

Následující tři ucelené bloky sledují velmi specifickou situaci a aktivity Židů v různých částech území Ukrajiny od konce roku 1917. Podstatná část textu je zprvu věnována už zmíněné Odese, klíčovému přístavnímu centru jihozápadní Ukrajiny. Působila zde židovská družina i židovská sebeobrana, které se se zbraní v ruce pokoušely zajistit zejména při početných změnách režimu pořádek a zabránit pogromům. Toto úsilí, přenášené podle aktuálních potřeb i do některých okolních měst, bylo značně úspěšné a v Odese se v letech 1918-1920 podařilo pogromům zabránit. Zároveň však každý režim, který tento přístup na čas ovládl (nejčastěji to byli bolševici nebo „bílí“), sledoval vojenské aktivity Židů s podezřením a snažil se je ukončit. Definitivně se to podařilo uskutečnit bolševikům až po jejich definitivním vítězství v této části Ukrajiny, na sklonku roku 1919.

Oproti tomu pouhé tři stránky zaplňuje kapitola „Židé v armádě Ukrajinské lidové republiky“. Příčinou je to, že Židé střední a východní Ukrajiny se službě v ukrajinské armádě vyhýbali a jejich sympatie patřily spíše bolševickým silám. Nic nepomohla skutečnost, že ve vládách Ukrajinské lidové republiky působilo ministerstvo pro židovské záležitosti a existovala snaha operativně řešit problémy židovské populace. Pogromům na území ovládaném Ukrajinskou lidovou republikou se v mnoha lokalitách zabránit nepodařilo. Autor nezamlčuje, že se jich v některých případech zúčastnily oddíly ukrajinské armády nebo jednotliví jejich příslušníci, na pogromech se však podílely také jiné ozbrojené formace. Počet Židů sloužících v ukrajinské armádě zůstal za této situace malý. Tynčenko zmiňuje osud setníka Semena Jakersona z Vinnyce, která je shodou okolností i rodištěm současného ukrajinského premiéra Hrojsmana. Jakerson zakotvil po porážce ukrajinského boje v Čechách, kde se stal za protektorátu obětí holokaustu. Tynčenko přetiskuje v jedné z příloh knihy rozsáhlou oslavnou báseň, kterou Jakersonovi věnoval ukrajinský exilový básník Leonid Poltava.

Značně odlišná byla na přelomu let 1918 a 1919 situace Židů ve východní Haliči. Zde vznikly v posledních desetiletích rakousko-uherské monarchie předpoklady pro pozitivní spolupráci představitelů obou národů, mj. v důsledku silnější pozice sionismu. Proto se Židé postavili ke vzniku Západoukrajinské lidové republiky s pochopením a zachovávali vůči ní loajalitu. Židovská milice ve Lvově nevystoupila v listopadu 1918 proti Ukrajincům, kteří město dočasně ovládli, a Židé si za to vysloužili po polském vítězství třídenní pogrom.

Počet Židů, kteří sloužili v ukrajinské haličské armádě a bojovali v jejích řadách proti Polákům, se blížil tisícovce. V příloze knihy jsou uvedena jména a některé údaje o zhruba 220 z nich. Někteří ustoupili se svými jednotkami na území Československa a snad zde za první republiky déle zůstali – Tynčenko zmiňuje poručíka Samuele Vajse, jehož podobu zachytila fotografie z roku 1921, pořízená ve východočeském Josefově.

Kniha končí popisem úspěšného odjezdu snad tisícovky Židů, hlavně sionistů, z Odesy na konci roku 1919. O bolševismus nestáli, a proto odpluli na palubě parníku Ruslan do přístavu Jaffa v Palestině. Část z těchto uprchlíků tvořili i Židé, kteří bojovali do té doby na území Ukrajiny v některé ze zmíněných ozbrojených skupin. Své zkušenosti mohli využít i později, když se někteří z nich zúčastnili boje za vznik a udržení státu Izrael.

Hlavní hrdinové Tynčenkovy knihy – ukrajinští Židé – vystupují tedy z jejích stránek jako skupina se značně složitým a často tragickým osudem, jehož vyvrcholení po roce 1941 zůstává mimo časový výměr knihy. Navzdory ustáleným představám autor dokládá, že ukrajinští Židé byli nejen trpným objektem dění a obětí nesčetných pogromů, ale také aktivním spolutvůrcem událostí v rámci různých bojujících skupin. To se ale dá říci o kterékoli národní skupině přítomné tehdy na ukrajinském území, Ukrajince nevyjímaje.

Kniha, opatřená řadou zajímavých fotoreprodukcí, se nepokouší o analýzu zastoupení ukrajinských Židů v oddílech Rudé armády, protože v ní žádné zvláštní židovské oddíly zřizovány nebyly. Z některých zmínek v textu lze usoudit, že tento podíl nebyl malý. Např. židovská mládež Kyjeva podpořila v obrovské většině bolševické snahy o ovládnutí Ukrajiny i jejího hlavního města. Jak tato skutečnost působila na vojáky ukrajinské armády, si lze domyslit. Zde lze také hledat jeden ze zdrojů antisemitských nálad, které se v různé míře projevovaly uvnitř různých skupin ukrajinské společnosti, a to nejen mezi Ukrajinci, usilujícími o nezávislost. Vznikající ukrajinský antisemitismus byl však ve své době analogií neméně výrazného antisemitismu ruského či polského. Je nezbytné zkoumat souběžně všechny tyto podoby antisemitismu, jejich zdroj, rozsah i důsledky.

Tynčenko, J. (2014), Pid zirkoju Davyda (Jevrejski nacionalni formuvanňa v Ukrajini v 1917–1920 rokach). Kyjiv, Tempora. Stran 166 (2). /ISBN 978-617-569-174-8/

(boz)

Zdroj, autor, foto: https://www.myaukrajina.cz/node/332